Láskypusto

25. prosince 2018 v 17:26 | throughthelife
"Luno, a kde byl tvůj tatínek, když jsi byla nemocná?"
"Tatínek s námi nebydlí, maminka říká, že je to tak lepší, že má hodně práce, ale já si myslím, že mě nemá rád. Kdyby měl, byl by s námi."
"Jo ták, to je mi moc líto, ale povím ti dospělácký tajemství, chceš?
Tatínek tě miluje. On asi nemá rád sebe!"
"Někteří dospělí mají prý málo lásky, protože jim bylo třeba ublíženo, když byli tak maličký, jako jsi teď ty. Měli tatínky, kteří se neměli rádi, a proto neříkali hezký věci svým dětem, a tak to jde dál a dál, dokud se v někom láska nedoplní hezkými slovy, objetím, podporou, nebo třeba časem v přírodě. Příroda, ta má dost lásky pro každýho, a když ji poprosíme, ráda se o ni podělí. Jen se musíme naučit ji přijímat, a to pro dospěláky, kteří neměli krásný dětství, není vůbec jednoduchý, protože žádnou lásku nikdy přijímat nemuseli, a teď nevědí, jak se to dělá, to je jasný.

- Anie Songe
 

Rozbitá.

18. listopadu 2018 v 22:12 | throughthelife
Díky mým psychickým problémům jsem si nevybudovala kolem sebe velkou skupinu lidí. Poslední dobou se pomalu rozšiřuje a nové lidi poznávám moc ráda, ale i tak jsem tím svým způsobem trpím. Dřív jsem se jich hodně bála. Měla jsem z nich silné úzkosti, nerada jsem se seznamovala, když jsem šla vyvenčit psa, vyhlížela jsem jestli v okolí nikdo není a vyhledávala cesty kde nikoho nepotkám.
Naprostý opak toho co mám teď. Jistě, jsem introvert, po nějaké době se vždycky musím "dobít", nabrat energii o samotě. Nebo mě prostě lidi štvou a nemám náladu s nikým mluvit. Ale většinu času mám lidi ráda, chci být v jejich společnosti a tak. Občas to jde lehce, občas ve mě ten strach je, ale je to lepší. Každopádně vypěstovala jsem si spoustu divných zvyků, o kterých nevím odkud pramení. Myslím si, že některé jsem prostě já, za některé může mé dětství a některé jsem sebrala bůh ví odkud :D.

Chci aby mě měli ostatní rádi. Ale hodně divným způsobem. Nechci být obdivována, s každým být zadobře, bla, bla, bla. Ale mám to u autorit nebo u lidí, kteří mají nějakou významnější roli i v krátkém úseku mého života (škola- učitel, dovolená- animátor, trénink- lektor). Chci aby mi tihle lidé dávali výhody nad ostatními, chci jejich pozornost, chci aby mě opečovávali. A dělám to jedním i druhým způsobem, podle toho jak to jde. Buď jsem klasická vzorňačka, dělám co po mě dotyčný chce a snažím se. Samozřejmně, nejde vždycky vyniknout tím, že jsem něčím dobrá a že mi to jde, tak pak dělám opak. Lehké naschvály a problémy, které se mnou bude muset dotyčný řešit. 99% lidí, u kterých to takto mám jsou muži.

Muži v mém životě jsou kapitovala sama o sobě. Dala by se napsat jednoduše - nejsou. Nikdy jsem neměla vztah, nikdy nedošlo k ničemu většímu než je pusa. Už několikrát jsem zkoušela s někým si vyjít, ale nikdy mi ten kluk nesedl. Sedl mi v mém životě jediný, ale toho, jak už to tak bývá, jsem mít nemohla. Problém je, že kromě toho jediného netoužím po klucích v mém věku. Nechci "normální vztah", kdy se seznámím s klukem někde v baru, párkrát spolu půjdem ven, kdy se budeme líbat a občas mluvit, pak si řeknem že spolu chodíme, vyspíme se a bum, velká láska se zrodila.
Já chci komplikovanost toho, že já jsem mladší a on starší. Chci být jeho slabost. Chci aby se o mě staral a opečovával mě. A je jasné, že si nedovolím to dát najevo. Tudíž sama nevím, jestli bych opravdu byla schopná vybudovat z toho něco většího. Byl jednou jeden (začíná to jako nějaká pohádka, ale není :D) učitel, který udělal všechno co mi na očích viděl a měl mě rád víc než by měl. Věnoval mi dost pozornosti, dost očividné a já byla v tu dobu asi nejšťastnější na světě. Ale nějaké dramatičtější pokračování nebude, protože jsme se přestěhovali a já chodila do jiné školy. Otázka je, jestli bych byla schopna udělat něco dramatičtějšího. Jestli tyhle "vztahy" nepěstuji proto, protože mám ráda pocit že jsem pro někoho víc ale vím, že se musí držet a sám se bojí něco udělat.

A chci to vědět. Chci vědět co se mnou je. Proč se lekám kdykoliv se mě někdo neplánovaně dotkne. Proč jsem měla nepřekonatelnou nechuť líbat se s kadým klukem, se kterým jsem byla na rande. Ledová princezna, která s nosem nahoru každého odmítá, protože si myslí že je pro něj moc dobrá. Kdyby ti všichni lidé věděli, jak moc se to v té ledové princezně pere, jak moc se bojí samoty a každý večer si vedle sebe někoho představuje v hlavě, protože jinak neusne. A má strach z toho, že to takhle bude celý život. Protože je rozbitá.

Jít či nejít k psychologovi?

4. listopadu 2018 v 20:51 | throughthelife
Otázka, která mi vrtá hlavou neskutečně dlouho. Jak jsem tu už jednou psala, mám podezření že trpím bipolární poruchou. Dost často se ve mě střídají 2 stavy:
Hledala jsem jiné slovo, ale ten první se prostě nedá popsat jinak než mánie. Mám neskutečně energie, spánek skoro nepotřebuju. Dokonce mám pocit že čím méně spím, tím víc energie mám. Hned co mi zazvoní budík, po pár vteřinách jsem nastartovaná a svěží. Mám hrozně moc nápadů, které také realizuji. Nic mi nedělá problém, všechno beru lehce, místo úzkosti mám v sobě spíše adrenalin. Má to ale také negativní stránku věci. Nedokážu se moc dlouho soustředit na jednu věc, jednám unáhleně, jsem více hádavá.
Pak je tu druhý stav. Občas jsem ho zažila vážně extrémní, kdy jsem nebyla schopná dělat nic. Nic nemělo smysl, měla jsem silné úzkosti, buď se mi chtělo pořád brečet, nebo jsem naopak byla jako bez emocí. Problémy s kontaktem s lidmi, odsouvání problému, odkládání věcí. Celková unavenost a apatie.
Průběh byl asi takový: normální stav, pomalu začínající apatie, nástup 2. stavu, plácání s v něm. To vedlo ke zhroucení. Odražení se ode dne, 1. stav, zezačátku silnější, postupně se dostává k normálnímu. A pořád dokola. Občas se vystřídal behěm jednoho dne, občas každý trval i déle než měsíc.

Vždycky jsem chtěla jít k psychologovi, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Párkrát jsem se o tom zmínila doma, ale nějak se to přešlo. Teď je to na mě, už nejsem dítě, nemůžu se spoléhat že to za mě někdo vyřídí. Je na mě jestli půjdu nebo ne. Ale váhám. Protože teď ty extrémy nezažívám. Žije se mi s těmi stavy lépe, naučila jsem se je celkem ovládat. A co si od toho vůbec slibuju? V poslední době jsem udělala hodně věcí kterých jsem se bála, jsem silnější, dokážu se s problémy vypořádat. Když se v nich začnu rýpat, co když se zhorší?
Nevím, co už by mi kdo mohl předat. A pomoc díky práškům nechci. Navíc to určitě není levná záležitost a teď zrovna nemám peněz na rozhazování.

Na druhou stranu.. Chtěla bych to zkusit a nějakým způsobem to uzavřít. Mám více problémů, takže bych tam nešla jen s tímto. Je tady možnost, že mi psycholog opravdu pomůže. A když ne, můžu k němu kdykoli přestat chodit.

Doufala jsem, že když to takhle sepíšu, rozhodnu se, ale váhám stejně jako předtím..
 


Jak bojuji s úzkostmi

27. října 2018 v 18:09 | throughthelife
Moje dětství nebylo zrovna ideální. Ve skutečnosti docela chaotické. Do toho jsem introvert a mám podzření že trpím bipolární poruchou. Naprosto ideální kombinace vedoucí k úzkostem. A taky jsem je měla a stále mám. Naprosté ochromení strachem, bezmocnost cokoli udělat, pocit jako když nemůžu vydat ani hlásku, potící se nebo naopak studené ruce, bušící srdce a bolest v hrudi. Věci provázející život od mých předškolních let. Život ve strachu. Vedlo to k tomu, že jsem si žila svůj svět v hlavě. Mohla jsem tam být čím jsem chtěla, s kým jsem chtěla, naprosto jsem ovládala všechny situace = žádná úzkost. Naprostá izolace od reálného světa. Strávila jsem tak celé své dětství a dospívání. Divná holka bez emocí.

Až posledních pár let zjišťuji, že prožívat svět v reálu je lepší. Prožitky jsou silnější a radost větší. Ale neříkám, že tohle probuzení nebylo těžké. Musela jsem si hlavně srovnat v hlavě to, že nejsem rozbitá. Myslela jsem si že mít úzkosti je prostě verdikt, se kterým se nedá nic dělat. Že nejsem schopná dělat co ostatní, že jsem hloupá a zbabělec. Ale přestala jsem být na sebe naštvaná. Trochu jsem ten vztek soustředila na ostatní (rodiče za to, že mi nedali dobré základy v dětství, dětskou psycholožku v předškolních letech, která mi vůbec nepomohla, život za to, že mi nic neusnadňuje). Musela jsem si vším projít sama. Neměla jsem žádnou podporu, žádné pilíře o které bych se mohla opřít. Když jsem si to uvědomila, přestala jsem se tolik obviňovat a začala podepírat sama sebe. Víte, možná kdyby se mi tenkrát ta dětská psycholožka více věnovala nebo doporučila pravidelné docházení, nebo kdyby moje máma nepředstírala že problémy neexistují, nebo by můj táta nepředstíral že neexistuji já, neztratila bych dětství a neměla v současné době tolik problémů. Ale je to jak to je. Protože nezáleží na minulosti. Jen na dni, který máme před sebou.



Cesta k úspěchu

21. října 2018 v 21:46
Každý máme v životě jednoho člověka, o kom si myslíme, že mu prostě život nadělil. Máme pocit, že ho všichni mají rádi, z každého průšvihů vybruslí a ještě z něj něco získá a i když do věcí nedává tolik úsilí, vede se mu více než vám.
A co všichni ti lidé, kteří mají to, co tak moc chcete. Snažíte se a snažíte, ale pořád je tu někdo lepší. Někdo, kdo je daleko před vámi a váš cíl je pro něj jako samozřejmost. Vždycky jsem se tak moc těmi věcmi stahovala dolů. Pocity jako že to nemá cenu, že nikdy nebudu tak dobrá, že je lepší se vzdát. Že ten pomyslný žebřík vedoucí k úspěchu nemá konce. Ale víte co? Člověk prohraje teprve tehdy, když se vzdá.

Honba za krásou

16. října 2018 v 16:32
Co je krása? Krásný je východ slunce, měnící se roční období nebo modř moře. Na každém člověku je něco krásného. Zní to jako klišé, ale ano, opravdu si to myslím. A to nemluvím o osobnosti člověka, o tom by mohl být celý další článek, bavím se tu čistě jen o vzhledu. Stačí dvě věci. Starat se o sebe a mít se rád. Neznám člověka, který by se o sebe staral, měl se rád a byl ošklivý. Ale moje odpověď nebyla vždy taková. Moje honba za krásou začala už v nějakých 9 letech.

Kdo jsem?

14. října 2018 v 16:19
Tak trochu bloudím světem. S hlavou v oblacích, plnou snů. Každý den pracuji na svých snech, které se ostatním zdají nereálné. Nejsem jako většina vrstevníků, moje hodnoty i sny se velmi liší. Miluju ostatní lidi. Nejen jejich společnost, ale také je ráda pozoruji a analyzuji. Jsem v tom hodně dobrá a moje intuice se skoro nikdy neplete. Poznám když někoho něco trápí, ale taky když je falešný nebo když skrývá bolest.
Mám cit k přírodě i ke zvířatům. Cítím se dobře v lese, ale v srdci mám také oceán. Zvířatům rozumím ještě více než lidem.
Ale je zde i temnější stránka mé povahy. Trpím úzkostmi a často mám depresivní stavy, kdy se chovám jako by na nikom a na ničem nezáleželo. Jsem jiná než ostatní a často nezapadám. Ne tím způsobem, že bych přišla do společnosti a měla problém se seznámit, nebo že bych někdy v životě byla outsider. Ale někdy sedím mezi lidmi a připadám si jako mimozemšťan. Moje mysl je tak trochu šílená a často s ní bojuji. Tím, že dokážu odhadnout lidi, dokážu je i zasáhnout. Moje velké sny mě nabíjí, ale občas jsem ve stavu kdy si připadám neschopná a že pracuji málo.
To je zhruba můj život. Z extrému do extrému. Z nejšťasnějšího člověka v depresi. Z nejempatičtějšího člověka svině. Ze snílka pesimista.
A o tom bude tenhle blog. O tom, jak se snažím najít v životě balanc.


Kam dál